Jak pomoci dětem při zvládání emocí

Zvládání emocí dětí je výzvou, se kterou se mnozí rodiče setkávají. Tento článek se nezaměřuje na rychlé tipy nebo magické formulky, ale na hlubší porozumění dětským emocím a jejich zpracování. Probereme, jak funguje dětský mozek a proč je klíčové uvědomit si naše vlastní potřeby, abychom mohli efektivně podpořit naše děti. Dozvíte se, jak emocionální vyčerpání a nerealistická očekávání mohou ovlivnit naše reakce na dětský pláč a hněv a proč je důležité stanovit hranice s láskou a porozuměním.

Takových článků tu už bylo, že? Většinou nám nabízely rychlé instantní tipy, co udělat či sdělit. Zkoušeli jsme to. Odrecitovali jsme kouzelné formulky, které byly psány v článku a nic. Dítě stále plakalo nebo dál zuřilo. Znáte to? Nebo spíš znáte situace, kdy by ty rady možná i pomohly, kdybychom my jako rodiče nevybuchli. Někdy jsme z toho neustálého pláče a hněvu tak vyčerpaní, že nemáme chuť jít za dítětem a znovu něco řešit.

Tento článek vám nepřinese rychlé kroky nebo přesné slovní formulky ke zvládání emocí. Tento článek nese v sobě uvědomění si jedinečnosti dítěte a zejména jedinečnosti sebe jako člověka. Přináší změnu perspektivy na dětské emoce. Chci abyste pomocí článku pochopili, proč nefungují rychlé insta-tipy. Jak naše nenaplněné potřeby, očekávání a představy ovlivňují způsob zvládání dětských emocí. Jak funguje dětský mozek a co dokáže v útlém dětství a proč na děti někdy různé techniky zabírají a jindy ne.



Dětský mozek a emoce

Abychom lépe porozuměli dětským emocím a jejich zvládání, měli bychom vědět, jak funguje dětský mozek.

Mozek můžeme rozdělit na 3 části:

1. Emocionální mozek je nejstarší mozek. Jeho úkolem je zpracování emocí.

2. Kognitivní mozek nám pomáhá logicky a analyticky uvažovat. Pomáhá dětem zvolit si při mluvení správná slova.

3. Prefrontální kůra je vysoce rozvinutá část kognitivního mozku, s jejíž pomocí dokážeme ovládat agresivní impulsy, déle se soustředit na jednu věc, plánovat budoucnost, rozhodovat se morálně a empaticky. Tato kůra dozrává až do 20-25 roku života člověka. U miminek a malých dětí je ze začátku nejméně rozvinuta.

Mějme tedy na paměti, že dítě do 4 let není samo schopno zvládat své emoce a to z důvodu, že jeho mozek ještě není dostatečně vyzrálý. Dítě v tomto období potřebuje citlivou podporu zvenčí (rodiče) ve chvílích hněvu a psychické zátěže, aby dokázalo zpracovat své pocity. Právě ovládání z venku v raném dětství pomáhá dětem při budování vlastní seberegulace  (ovládání se). Teprve po fázi samostatnosti (nejdříve v 5 letech) si děti vyvinou jiné metody zvládání stresu a nejsou již v takové míře odkázány na pomoc zvenčí. Do té doby je však naším úkolem přiměřeným způsobem pomoci dítěti.


Jak dítěti pomoci zvládat jeho emoce?

1. NAŠE POTŘEBY

Prvním krokem, o kterém se stále málo mluví, JSME MY! Abychom mohli dítěti pomoci, potřebujeme mít uspokojené vlastní potřeby (hlad, žízeň, odpočinek, seberealizace, ocenění, pochopení, láska...). V současnosti žijeme trendem, kdy jedeme nadoraz a nevšímáme si, jak se uvnitř cítíme. Toto je právě ten důvod, proč určité situace s dítětem zvládneme. Jsou to momenty, kdy jsme odpočatí, najedení, stihli jsme si zacvičit, strávili jsme odpoledne s přáteli mimo domov... A jiné momenty ne. Zejména v době, kdy máme neuspokojené potřeby. Ty totiž způsobují z naší strany sníženou empatii až agresivní chování. Důležitým krokem je proto: VNÍMAT SEBE. Napojit se na sebe ještě před tím, než jdete pomáhat dítěti. Jak se cítím? Co aktuálně potřebuji?

Uvedu příklad:

Rodič: „Vidím, že jsi rozzlobená. Chceš ještě zůstat venku, ale je čas večeře a my musíme jít.“

Dítě: Pláče ještě víc. Možná začne kopat a křičet. "Já tady zůstanu a hotovo."

Rodič, který je hladový, unavený a touží už po klidu a odpočinku, začne v této fázi pociťovat přívaly hněvu. Pokud si však uvědomí, že ten hněv pramení z jeho vlastních neuspokojených potřeb a ne z reakce dítěte, jeho hněv bude menší. V takových okamžicích dochází ke změně perspektivy – dítě není nepřítel, ale jsme tým.

Rodič: „Zlatíčko, maminka je hladová a unavená. Dohoda zněla: 3x se sklouzneš a půjdeme domů. Teď tě vezmu a jdeme. Miluji tě.“

My jako dospělí jsme zodpovědní za své emoce. Pokud čas na hřišti budeme natahovat, jednoduše při pláči dítěte vybuchneme. Zastavme to v rozumném čase. Moje rada zní: neodkládejte své neuspokojené potřeby na neurčito, ale snažte se je naplnit alespoň částečně. Jinak si neuspokojené potřeby vybírají daň v podobě toho, že jsme na dítě podráždění, nevrlí, rychleji vybuchneme nebo se rozpláčeme a začneme se litovat.

Dále jsou to naše očekávání a představy, jak dítě zareaguje. Očekáváme, že se dítě na hřišti bude celou dobu bavit a my si odpočineme? Představujeme si, jak ten výlet s dětmi bude super a ony se neustále mezi sebou hádají? Představujeme si, jak se naše dítě potěší, když mu dáme dárek a ono se najednou chová naprosto nevděčně? Očekáváme od dítěte jisté chování a ono se najednou chová jinak. Co to v nás vyvolává? Hněv? Vztek? Frustraci? Smutek? Myslíme si, že je rozmazlené? Nevděčné? Takže jsme z toho znechuceni? Zůstaňme v kontaktu s těmito emocemi. Reflektuje je a přijměte je. Pokud si jich nebudete všímat nebo je potlačíte, NEBUDETE REAGOVAT NA DÍTĚ ALE NA SVÉ POCITY.

Uvědomme si:

Ovlivni, co můžeš. Nepřebírej zodpovědnost za pocity svého dítěte, přebírej zodpovědnost za vlastní pocity. Uvědom si, že tvé dítě je pouze spouštěčem tvých emocí. Opravdovou příčinou tvých pocitů jsou tvé nenaplněné potřeby, očekávání a představy. Ty jako rodič jsi nesmírně důležitý. Buď k sobě laskavý a nezapomínej na své potřeby.


2. POTŘEBY NAŠEHO DÍTĚTE

Toto je důvod, proč někdy rodičovské techniky fungují a jindy ne. Pokud je naše dítě hladové, unavené nebo začíná být nemocné, můžeme použít jakoukoli techniku, ale nic z toho nezabere. Naše dítě bude plakat, zlobit se a jeho chování bude nespolečenské.

  • Takže co dělat? Uvědomme si, že naše pocity i pocity našeho dítěte jsou vždy v pořádku. Nediktujme, co by mělo naše dítě cítit a nezastavujme tyto emoce. Potlačené emoce se vždy projeví a to v té nejméně očekávané situaci nebo v čase. Určitě jste to už zažili, když se vaše dítě „sesypalo“ z maličkosti. Stáli jste naproti dítěti a nechápali jste, co se děje... Tak to je ono. Batoh potlačených emocí, který se v ten daný okamžik roztrhl.
  • Nepříjemné pocity nejsou projevem utrpení, jsou ukazatelem nenaplněných potřeb a přinášejí úlevu. Když se dítě vypláče, cítí se klidněji. Pláč uvolnil přetlak a uvolnil i batoh emocí.
  • Naším rodičovským úkolem je určit prioritní potřebu v daném momentě. Neznamená to, že ostatní potřeby jsou méně důležité, jen v daném momentě nemají prioritu. Důležité je (a na to zapomínáme), aby se ty ostatní potřeby naplnily v co nejbližší a vhodné době.

Uvedu příklad:

Rodič pracuje z domova a dítě vyžaduje pozornost. Když rodič konečně dopracuje, touží po odpočinku, ale dítě trvá na společném čase. Dětská potřeba je prioritní. Nastavím si časovač na 15-20 minut a věnuji dítěti nepřetržitou pozornost (bez mobilu a jiných rušivých elementů). Následně vysvětlím dítěti, že teď potřebuji čas pro sebe. Dítě po dávce rodičovského času, která naplnila jeho základní potřebu pozornosti, bude ochotněji spolupracovat.

  • Na cestě domů dítě spatří hřiště. Rozjede se tam a touží si hrát. Vy však víte, že je dítě unavené a hladové. Někteří rodiče dítěti na hřiště ani nedovolí jít, druzí se dohodnou na 5 minutách a jiní zůstávají tak dlouho, jak dítě chce. Ve všech třech případech dítě odchází s pláčem... Vy jako rodič musíte vyhodnotit, která jeho potřeba je prioritní. Je to hraní nebo jídlo a odpočinek? Pokud je dítě hladové a unavené, darmo mu budete domlouvat. Většinou to končí hněvem a pláčem. Je to z toho důvodu, že je dítě přetížené a nedokáže si samo pomoci. Právě v tyto momenty potřebuje rodiče (zásah z venku), který mu pomůže s ovládáním se. A tak místo mluvení je třeba jednat!

Rodič: "Zlato, cítím, že jsi už unavený a hladový." (Podle okolnosti ho pohladíme, obejmeme. Můžeme dát dítěti na výběr – Chceš jet domů na odrážedle nebo jít za ruku? Chceš jít podél řeky nebo mezi bytovkami?) V daných momentech může dítě techniku ​​"dát na výběr" ignorovat, protože je přetížené. Toto jsou ty momenty, kdy musíme spíše jednat. Skloníme se k dítěti abychom navázali oční kontakt a sdělíme mu co nejklidnějším hlasem:

  • „Musíme už jít domů. Teď tě vezmu do náruče.“ Určili jsme pevné hranice, ale přitom jsme zůstali k dítěti laskaví (sklonili jsme se k dítěti, navázali oční kontakt, oznámili jsme mu hranice laskavě a uctivě). Určit pevné hranice je v rodičovství velmi důležité. Ale také je důležité myslet na to, že to dítě nemusí pochopit nebo naše chování schválit. Mějme tedy reálné očekávání a přijměme fakt, že když stanovíme hranici, dítě může plakat ještě více na znamení, že nesouhlasí s naším jednáním. My jako rodiče bychom to měli ustát, protože v tomto momentě potřebuje naše dítě oporu zvenčí.


My jako rodiče se můžeme rozhodnout, jakým způsobem přistoupíme k dětským emocím. Zda se na dítě a jeho pláč budeme zlobit, zda na něj budeme křičet nebo se k tomu postavíme respektujícím způsobem. Uvědomíme si, že jeho mozek ještě není dostatečně zralý a ono se jen učí seberegulaci.

Snažme se přijmout dětské pocity, ať jsou jakékoli, protože díky tomu se naše dítě bude cítit milováno takové, jaké je. Oddělme však chování a emoce od sebe. Určeme, které potřeby jsou prioritní, stanovme pevné hranice, ale s láskou k dítěti. A když je to nutné, konejme místo mluvení. Buďme mu vzorem a ukažme mu sociálně přijatelné způsoby, jak zvládat emoce.

A zejména nezapomínejme na sebe, protože právě naše nenaplněné potřeby, očekávání a představy ovlivňují, zda úspěšně zvládneme dětské emoce. Pozorujme se a reflektujme. Co nás dělá šťastnými? Co nám chybí? Po čem toužíme? Zvědomme si to a pojmenujme. Uspokojme si naše potřeby v co nejkratším čase a nenechme je zapadnout prachem. Jsme pro dítě vzorem jak regulovat emoce.