Spravedlnost mezi sourozenci: Děláte tuto chybu i vy?

V tomto článku se dozvíte, že rovné zacházení s dětmi nemusí zaručit jejich štěstí a že skutečná spravedlnost spočívá ve vnitřním pochopení vlastních potřeb a nezávislosti na srovnávání se s ostatními.

Myslím, že většina rodičů se snaží o spravedlnost mezi sourozenci ve snaze snížit nebo zamezit konfliktům. Když koupíme čokoládu jednomu, tak i druhému, aby si nezáviděli. Když půjdu s jedním do parku, vezmu v nejbližší době i toho druhého, aby na sebe nežárlili. Ale opravdu tímto způsobem docílíme toho, že na sebe děti nebudou žárlit? Ne! A já vám hned řeknu proč.

Z krátkodobého hlediska neděláme nic špatného, když se snažíme dát oběma dětem stejným dílem.

Ale čím více se snažíme být spravedliví, tím větší příležitost pro konflikt vytváříme.

Pokud oběma dětem dáváme věci stejným dílem a přistupujeme k nim stejně, děti se stávají více ostražité v tom, co ten druhý dostává. Mohou se více zaměřit na to, co má ten druhý, až zapomenou na to, co ony opravdu chtějí.


Vysvětlíme si to na příkladu:

Julka a Vika jsou sestry. Julka má ráda čokoládu a Vika ne. Tatínek donesl z práce malou čokoládku a dal ji Julce. Kdyby měl být spravedlivý, čokoládu by rozdělil nebo by koupil ještě jednu, aby se holky nepohádaly. Neudělal ani jedno. Dostal jednu čokoládu a tu dal Julce. Viki se zeptala, jestli má něco i pro ni. Řekl: „Dnes mi k obědu dali jen tuhle čokoládu a já vím, že čokoládu nemáš ráda. Za 2 dny máme k obědu jablko a to ti rád přinesu.“ Viki měla radost, protože jablka má moc ráda. Co udělal manžel? Přenesl pozornost do Vičina nitra, na její skutečné potřeby.

Díky takovému dialogu motivujeme naše děti, aby se orientovaly více dovnitř sebe než navenek. Učíme je pojmenovat své potřeby a přijatelným způsobem je vyjádřit. Chceme, aby se v budoucnosti zaměřovaly na to, co opravdu chtějí a ne na to, co mají druzí. Jako rodiče chceme, aby zjistily, co ve skutečnosti chtějí a potřebují, šly si za tím a nezůstaly zaseknuté v sociálním srovnávání. To, že dětem nosíme stejné věci, jen abychom byli spravedliví a abychom zabránili konfliktu, nepovede zákonitě k tomu, že budou naše děti šťastné. Pokud chceme, aby byly děti šťastné a neřešily, co má ten druhý, učme je rozpoznat vlastní potřeby a přistupujme k nim jako k individuálním a výjimečným lidem.

A začíná to přesně touto větou: „To není fér!“, kdy na takovou větu můžeme my-rodiče zareagovat tak, že se pokusíme přesunout dětskou pozornost dovnitř dítěte. Zkusíme pojmenovat, co se děje v dítěti a čekáme... výsledky se totiž nedostaví hned.


Příklad 1 - zaměření se na individuální potřeby

Vika: "To není fér. Julie dostala panenku a já ne."

Rodič: „I ty chceš k narozeninám dostat panenku? Napíšu si to na seznam. Zatím je tam lego, kostým anděla, princeznovské šaty... a akorát si dopisuju, že chceš ještě panenku. Už je dost dlouhý. Budeš si z něj moct vybrat jen jednu věc."

Vika: "Mami tu panenku mi tam nepiš, já chci kostým."

Rodič: "Dobře zlato, píšu si."

Příklad 2 - zaměření se na individuální potřeby

Vika: "Mami, Julie má víc sýru než já!? I já chci tolik sýru."

Rodič: "Aha, můžu ti dát víc sýru, když ho spapáš. Po dva dny totiž tvůj sýr zůstal na talíři nedojedený a já ho vyhazovat nechci."

(zaměření se na spravedlnost)

Vika: "Mami, Julie má víc sýru než já!? I já chci tolik sýru."

Rodič: "Jasně drahoušku, nakrájím ti stejně sýru jako Julce."
(Mojí reakcí bych podpořila sourozenecké sledování toho, kdo co má na talíři a zároveň by na talíři zůstal nedojedený sýr, tak jak jsem to předpokládala).


Příklad 3 - zaměření se na individuální potřeby

Vika: "Závidím, že sis s Julkou hrála, když jsem byla ve školce. To není fér. I já si chci s tebou hrát na farmáře."

Rodič: "Chceš si se mnou hrát na farmáře?"

Vika: "Ano."

Rodič: "Takže místo kreslení, na kterém jsme se dohodly si jdeme hrát na farmáře?"
(Zde je ten okamžik, kdy vracíme dětskou pozornost dovnitř.)

Chvíle ticha.

Vika: "No... Ne. Chci si raději kreslit."

(zaměření se na spravedlnost)

Jak by to dopadlo, kdybychom si hrály na farmáře?

Buď by to byl i tak příjemně strávený čas, nebo by z našeho společného času nebyla moc šťastná... Možná by se přidal hněv, protože by ji hra nebavila. Ve speciálně stráveném čase by se neuspokojily její potřeby a konflikt závisti by v tichosti eskaloval.

Toužíme po tom, aby naše děti byly šťastné, aby až vyrostou věděly, co chtějí a šly si za tím, aby se nesrovnávaly s druhými lidmi, ale aby věděly, co ony od života potřebují, aby tyto potřeby dokázaly pojmenovat. Jen tak budou šťastné. Žít či toužit po životě druhých, je šťastnými neudělá, protože pro každého z nás štěstí znamená něco jiného. Každý z nás je jiný. Každý z nás je jedinečný a výjimečný, když naplňuje svůj životní potenciál, rozumí svým potřebám a podle nich žije.