Jak zvládnout dětské vzdorování a neposlušnost

Dětské vzdorování a neposlušnost jsou přirozenou součástí vývoje, zejména kolem druhého roku života, kdy se děti snaží formovat svoji identitu. Tento článek nabízí praktické tipy pro efektivní zvládání hněvu a odporu, aby se děti učily regulovat své emoce. Zjistíte, jak zaměnit příkazy za volby, klást otázky a využívat hravých přístupů, které podporují spolupráci a rozvoj samostatnosti.

Znáte to? Nemůžete se dočkat, až vaše děťátko začne chodit, pak mluvit... A když to přijde, jeho kroky směřují jiným směrem než očekáváte a místo pěkných slov najednou z jeho úst slyšíte: „Ne, nechci. Nejdu!“ Rozpláče se kvůli drobnostem, najednou má návaly hněvu a vzteku kvůli maličkostem. Chce o všem rozhodovat... U vašeho děťátka začíná fáze samostatnosti (známe ji i pod pojmem VZDOR). Jak na dítě v této fázi? Co říci a udělat, aby spolupracovalo? V tomto článku vám prozradím pár tipů.

Někteří tuto fázi nazývají vzdor, někteří označují děti jako zlobivé či nevychované a já to nazývám fází samostatnosti. Začíná již ve věku 2 let. Mnozí rodiče zaznamenávají začátky této fáze již po prvním roce dítěte. Všímají si, že jejich děti mívají návaly hněvu a vzteku kvůli drobnostem.

Všechno to souvisí s vývojem mozku. V předchozím článku (Jak pomoci dětem při zvládání emocí) jsem vám podrobněji psala, jak funguje dětský mozek. Dítě do věku 4 let není ve většině situací ještě schopno regulovat svůj mozek vlastními silami. A to z důvodu, že prefrontální kůra, která nám pomáhá ovládat sebe a agresivní impulsy, déle se soustředit na jednu věc, plánovat budoucnost, rozhodovat se morálně a empaticky, ještě není zralá. V tomto věku dítě potřebuje pomoc z venku (od nás rodičů). My rodiče bychom měli do 4 let pomoci dítěti zvládat emoce, které nemá pod kontrolou. Způsoby, jakými mu pomůžeme zvládat jeho emoce, si časem může zvnitřnit a stanou se jeho metodami, které v budoucnu využije. Naši výchovnou snahu můžeme jako rodiče pozorovat přibližně v 5 letech dítěte.

Ještě před tím, než se vrhneme na nějaké metody a techniky, zkuste milí rodiče na toto těžší období nahlédnout z jiné perspektivy. Skutečná potřeba tohoto období není odporovat, ale ODLIŠOVAT SE. Dětský hněv a odmítání je snaha dítěte o samostatnost. Právě v těchto letech si dítě buduje svou identitu, poznává se a vyvíjí na základě reakcí, které obdrží od okolí na své chování. Toto období je živnou půdou pro naučení se společensky přijatelných reakcí na impulsy hněvu. Tím, že se dítě často zlobí, my jako rodiče se snažíme společensky přijatelně zvládat jeho hněv. Je to reakce, kterou chceme dítě naučit, aby si umělo v budoucnu samo pomoci. Čím častěji dítě zažívá stejnou reakci na svůj hněv, tím silnější spoje v mozku se vytvoří. Což znamená, že způsob, jakým reagujeme na dítě během hněvu, se mu stane jeho vlastním způsobem, jak svůj hněv bude zvládat.

Metody a techniky, které vedou ke spolupráci

Rozkazujte dítěti, jen v nezbytných případech. Myslete na to, že pokaždé, když svým dětem něco přikazujete, vyhrožujete jim nebo je obviňujete, učíte je přikazovat, vyhrožovat a obviňovat ostatní. Může se nám to zdát rozumné, když to vychází z našich úst, ale když slyšíme stejný druh vyjadřování od našich dětí, je to zcela jiná káva.

Pokud rodič často rozkazuje nebo používá hanlivá slova, za krátký čas se mu to vrátí. A z dětských úst můžeme slyšet: „Jestli mi nedáš bonbon, neumyji si zuby!“ „Buď zticha!“ „Mě porazí.“

Pokud chceme, aby naše děti byly zdvořilé a uctivé, namísto rozkazování vyzkoušejte techniky zmiňované níže v textu:

1) Možnost volby

Umožněte dítěti se rozhodovat všude tam, kde je to možné.

Vím, že k večeři bude jogurt. Dám mu možnost rozhodnout jaký: „Chceš k večeři jahodový nebo borůvkový jogurt.“

Chci aby si umylo zuby: „Chceš si umýt zuby před čtením pohádky nebo po.“

Jdeme ven. „Chceš jet na odrážedle, nebo jít pěšky?“

Tip: Čím menší dítě, tím dejte menší výběr. Dvouletým dětem poskytněte výběr ze 2 možností. Tříletým výběr ze 3 možností. (Ve 2 letech se u některých dětí objevuje váhavost. Jednou si zvolí možnost jedna, pak 2 a později se zase vrátí k jedničce. Je to úplně v pořádku, odezní to ve třech letech).

Tip2: Nedávejte dítěti na výběr něco, co nechcete. Pokud si může dítě samo připravit věci do školky, nenechávejte ve skříni oblečení, které není v dané roční období pro něj vhodné.

2) Ptejte se

Ptejte se namísto příkazů. Když dítě poslechne příkaz, jeho frontální mozek zůstává nečinný. Když dítě naopak necháte přemýšlet za pomoci otázek, umožníte mu zmobilizovat jeho frontální část mozku.

Vím, že venku prší a chci, aby si dítě vzalo holínky. Zeptám se ho: " Je venku sucho, nebo mokro?"

Dítě odpoví: „Mokro.“

Pokračuji v otázce: " A když je mokro, co si obuji?"

Dítě: „Gumáky.“

3) Řekněte „Stop“ místo „Ne“ ... a místo varování popište problém.

Slovo STOP je pro dítě více jasné. Zároveň, když říkáme slovo „NE“, většinou se u tohoto slova mračíme a říkáme ho vyčítavým tónem. U slova „STOP“ máme oči více otevřené a tón hlasu je i přesto rozkazovací, není vyčítavý. Dětský mozek ještě neumí správně chápat negace a tak často chápe větu: „Neběhej.“ Jako „Běž.“ Rodič vysloví „STOP“ a pokud potřebuje, jednoduchými slovy, vysvětlí zákaz. Důležité je za zákazem říci, co dítě má udělat a ne co nemůže udělat. Děti je snazší přesměrovat než zastavit v jejich záměrech.

Dítě chce utrhnout pokojovou rostlinku.

Rodič: „Stop! Podívej, takto jemně můžeš rostlinku pohladit.“

Děti skáčou po sedačce.

Rodič: „Stop! Vidím, že máte spoustu energie. Bojím se, že si ublížíte.“ (popis problému). „Skákat můžete na trampolíně.“ (navržení alternativy). Pokud neuposlechne, fyzicky je ze sedačky sundáte.

Myslete na to, že dítě do 4 let jen velmi těžko ovládá své impulsy a v mnoha případech je třeba dítě fyzicky od činnosti odvést. Pokud dítěti zakážu, aby strkalo ruce do zásuvky, je naivní myslet si, že to už neudělá. Udělá, možná hned, když se otočíte. Zvědavost (jako pud) je mnohem silnější než vlastní kontrola nad tímto pudem (může za to nezralá prefrontální kůra). V mozku dítěte mladšího 4 let nejsou ještě oblasti impulsů dobře propojeny s oblastí inhibice (zastavení jednání/odolání pudu). Trestat dítě za to, že v tomto období neuposlechne, není správné. Rodič by měl vědět, že ono se teprve učí ovládat se! Namísto trestu by bylo moudřejší odvést dítě do jiného pokoje a zaujmout ho určitou aktivitou.

4) Buďte hraví!

Tento nástroj je velmi efektivní. Velmi těžko se však provádí, když jste rozzlobení nebo podráždění.

• Neohrabaný, pomýlený

Pokud se dítě nechce oblékat, zkuste se obléct do jeho věcí vy. Vydávejte směšné zvuky a tvařte se přitom neohrabaně. Ale pokud máte sourozence, zkuste tomu mladšímu obléct věci staršího a naopak. Zkuste dát čepici na nohu a boty na ruce... hravostí dovedete dítě ke spolupráci. Malé děti zbožňují, když se jejich rodiče změní na neschopné, neohrabané nebo zapomnětlivé, protože my dospělí jsme vždy v pozici moci a autority. Připadá jim to směšné, když předstíráme, že netušíme, co děláme a z nich se stanou odborníci nebo ti zručnější a rychlejší.

• Nechte neživé předměty mluvit

Pokud dítě nechce uklízet, proměňte jeho oblíbeného plyšáka na živé zvířátko, které má samo uklidit a hračky jsou pro něj příliš obtížné. Hned mu rádo pomůže.

• Přeměňte činnost na hru nebo výzvu

„Já půjdu k autu jako Slon. Jakým zvířátkem budeš ty?“

„Zkusíš vyjít po schodech do 5 vteřin? 1...2...3... (Toto nejlépe zabírá na mou 2letou dceru). Ale nesmíte tuto techniku ​​používat často.

„Jdeme do postele. Vezmu tě na koně nebo poletíš jako letadélko?“

• Používejte směšné hlasy nebo přízvuky

Namísto příkazů zkuste na dítě mluvit jako jeho oblíbená kreslená postavička, jako robot, jako miminko či sportovní hlasatel.

5) Popište, co vidíte nebo to řekněte slovem

Když jsme rozzlobení, hodně a květnatě mluvíme a často můžeme našimi slovy urazit. Když se však omezíme na popis toho, co vidíme, vyhýbáme se kritice dítěte a zaměřujeme se pouze na to, co je zapotřebí.

• Popis situace

Pokud dítě něco vylije, místo kritiky a sarkasmu („Neříkala jsem ti, že máš mléko vypít jinak se rozlije? Proč mě neposloucháš!“), zkuste situaci popsat. „Na podlaze je mléko, Julko.“

• Řekněte to slovem

Chcete, aby se dítě obulo. Ale ono sedí a dívá se po chodbě. Namísto dlouhého monologu o tom, jak jste mu již několikrát řekli, že se má obout, zkuste říct jedno slovo. „Boty.“ Můžete přidat i oslovení. „Julko, boty.“ Myslete na to, aby to slovo bylo podstatné jméno a ne sloveso. Jinak by se z toho stal další příkaz.

Pokud chceme, aby dítě spolupracovalo a poslouchalo v období vzdoru, měli bychom se na toto období dívat jako na fázi osamostatňování. Na období, kdy si dítě buduje vlastní identitu a každým vysloveným „Ne“ se snaží o odlišování se od nás! Snaží se ze sebe vytvořit jedinečnou lidskou bytost.

Pochopíme-li dětský mozek, porozumíme i jeho jednání. Právě toto uvědomění si zmenšuje míru stresu a hněvu, které u nás dětské chování může vyvolat. Chceme-li, aby naše děti byly zdvořilé a uctivé, aby nám ani jiným lidem nerozkazovaly, nekritizovaly či nesoudily, nedělejme to ani my. Místo toho učme děti přijatelnější formy chování jakými jsou: dát na výběr, ptát se, říci stop, místo zákazu, popsat problém, místo neustálého varování a vyhrožování, popsat co vidíme, říct to slovem místo sarkastických poznámek či řečnických otázek. A hlavně otočme věci na legraci. Humor uvolňuje napětí a úzkost a otevírá nám dveře ke spolupráci s naším dítětem.