Tajemství úspěšné výchovy: Místo trestů nastavte dětem hranice

Psycholožka Monika Augustínová vysvětluje, jak mohou tresty ve výchově rychle selhat a narušit vztah s dítětem, zatímco stanovení jasných a důsledných hranic podporuje jeho emoční inteligenci a důvěru ve vás.

Někdo křičí, dá jednu výchovnou, možná dvě, někdo využívá manipulaci, někdo sociální izolaci (pošle dítě do pokoje či do kouta). Rychlé řešení, že? Och, jen jsme zapomněli na zrcadlící neurony. A tak časem naše dítě začne tyto techniky využívat a když něco chce, začne po nás křičet, protože tak to děláme i my. Když od dítěte něco chceme, dítě nás neposlouchá nebo začne bít mladšího sourozence, protože i my využíváme fyzickou převahu nad slabším… a začneme se točit v bludném kruhu… Tak tohle naším výchovným cílem nebylo, že? Tak co s tím?

Nejprve je třeba si uvědomit, že nemůžeme nikoho přimět dělat, co chceme, pokud nám záleží na jeho sebeúctě a našem vztahu s dotyčnou osobou. Můžeme druhému dopomoci, aby to chtěl udělat sám od sebe. To ale vyžaduje empaticky stanovené hranice.

Jaký je rozdíl mezi trestem a hranicemi?

Hranice:
Dítě se chová žádoucím způsobem i když v místnosti není autorita (rodič, učitel), protože dítě převzalo hodnoty autority za své. Tyto hodnoty se staly součástí jeho identity (to znamená, že se dítě s hodnotami ztotožnilo a podle nich jedná).

Trest:
Dítě se chová žádoucím způsobem zejména tehdy, když se v místnosti nachází autorita (rodič, učitel). Jakmile u něj autorita není, nechtěné chování se opakuje. Hodnoty dítěte jsou jiné než ty naše (rodičovské, učitelské). Dítě se chová podle našich hodnot, když jsme na blízku. Ale motivace takového chování je strach z trestu nebo vyhnutí se trestu. Nejedná se o chování, které vychází z vlastního přesvědčení jako u hranic.

Co je třeba vědět o hranicích?

Je třeba pamatovat na to, že děti rády porušují hranice a budou je testovat stále. Je to totiž jejich role. Pro nás rodiče je důležité, abychom byli jednotní a za každých okolností jednali stejně.

Příklad:
Pokud dítěti jeden den zakážu skákat po sedačce, a druhý den se tvářím, že ho po té sedačce nevidím skákat, protože už nemám sílu ho po celém dni upozorňovat, dítě bude porušovat hranice častěji. Naučilo se, že naši vůli může zlomit a nás obměkčit.

Učit dítě hranicím je běh na dlouhou trať, ale výsledky jsou razantní. Dítě si zachovává sebeúctu, důstojnost, rozvíjí se u něj emoční inteligence a posiluje nezdolnost. Naše hodnoty se stávají i jeho hodnotami (internalizují se).

Co je třeba vědět o trestu?

Jeho odvrácená strana je ta, že aby byl trest účinný, musí se časem stupňovat. Pokud po dítěti často křičím, aby něco udělalo, ono to na začátku kvůli strachu z povyku udělá. Časem si na křik zvykne a my budeme muset křičet víc a častěji. Časem ani křik nezabere a tak se přidají nadávky, bitva či sociální izolace (klečení v koutě, zavření do pokoje). Některé děti se tomu vzdorovitě zasmějí, čímž nás ještě více rozzlobí (ve skutečnosti, to ale není hněv, co cítíme vůči dítěti, ale strach ze ztráty rodičovské autority). Ten smích je volání o pomoc. Tímto způsobem se snaží nezralé dítě zachovávat svoji sebeúctu. Jelikož mnozí rodiče nevědí, že úsměv či poznámky typu: „to nebolelo“ jsou jen nezralé reakce, kterými chrání dítě svou osobnost, rozzlobí se a v trestech přitvrdí. Najednou je těchto situací víc, najednou častěji ztrácíme kontrolu nad sebou a síla „jedné výchovné“ je výraznější až se s dítětem dostaneme do začarovaného kruhu.

Trest je účinný, avšak pouze k rychlému dosažení cíle. Z dlouhodobého hlediska trestem zasahujeme sebeúctu, důstojnost dítěte, nutíme ho potlačovat emoce a v neposlední řadě, ničíme tím náš vzájemný vztah s dítětem.

Hranice vs. trest na příkladech

Hranice u staršího dítěte (4,5 r.)
U nás doma máme pravidlo, že se k sobě chováme laskavě. Znamená to, že po sobě nekřičíme, nenadáváme si, nebijeme se, nevysmíváme se a neděláme něco, co se druhému nelíbí. Obě dcery pravidla znají a pravidelně si je připomínáme. Moje starší dcera Vika (4,5 r.) si přinesla ze školky pár „krásných slov“, které doma začala testovat. Prochází obdobím, kdy je vznětlivá, podrážděná a náladová. V minulosti se stalo, že jsem se neovládla a za její slova ji potrestala plácnutím po zadku. Jednoduše jsem to nezvládla, byla jsem přetížená, unavená a chtěla jsem to zastavit.

Co se ale reálně stalo? Sice jsem v tom okamžiku zastavila drzé chování mého dítěte, ale přišel velký pláč. Ne od fyzické bolesti, ale od toho, že jsem porušila pravidlo. Cítila jsem, že jsem tím narušila náš vztah. Nakonec jsem z toho byla ještě více unavená, protože mi trvalo delší dobu, než jsem dceru utišila. A co víc? Svým chováním jsem jí dala špatný příklad toho, jak někoho zastavit fyzickou silou.

Věděla jsem, že na to musím jít jinak. Máme přece hranice, které nás mají chránit. Když jsme byly obě klidné a poměrně dobře naladěné, promluvily jsme si:

„Viki, ubližuje mi to, co říkáš. (Důležité je vyjádření v první osobě, mířím na slova nebo chování dítěte a ne na jeho osobu. To znamená, že neřeknu: Jsi špatný, ale tvé chování bylo špatné. Neřeknu, ublížila jsi mi, ale to, co jsi řekla, mi ublížilo). Nemůžu tě přimět, abys mluvila slušně, můžu však z pokoje odejít, když se ke mně budeš chovat nelaskavě.“ (Přenesla jsem zodpovědnost za její chování na dítě. Vhodným nástrojem je vtáhnout dítě do řešení problému. V době, kdy se toto chování vyskytovalo častěji, Viki navrhla, abych jí ukázala rukama srdíčko, když se bude chovat nelaskavě).

A mně se ulevilo.

Toto nám zatím moc dobře funguje. Když začne být nelaskavá, řeknu jí, že mě její tón/slova zraňují, a že pokud v tom bude pokračovat, půjdu do jejího pokoje. Takto se napětí nebude ve mně stupňovat a já mám čas psychicky si odpočinout.

Ne všechny dny to jde tak lehce. Jsou dny kdy je toho na mě moc a já zvyšuju hlas a slyším jak rázně říkám STOP! DOST! Ale snažím se připomenout si, že pokud nechci aby po mně dítě jednou křičelo, nebudu křičet po něm, ani po nikom jiném. Snažím se takové situace minimalizovat, a když nastanou, děti vědí, že to je už moje konečná a že už opravdu nemůžu. Děti budou stále testovat hranice. Je proto dobré, vědět pomocí rodičovských nástrojů, jak tyto hranice udržet.

Hranice u mladšího dítěte (1,5 r.)
Julka má zákaz chodit na stůl k oknu. Je to ovšem obrovské lákadlo kvůli roletám. Nejdříve jsme si popovídaly, co se může a co ne. Přístup k oknu jsem jí zamezila, ale jak roste, rozumově si uměla dopomoci. Zkusila jsem proto na stůl nachystat aktivity, aby ji odlákaly, když přijde silný chuť. Později jsem zkusila na stůl umístit rádio. To zabralo na dlouhou dobu.

Později to začala zkoušet znovu. Abych ji neviděla, začala zavírat dveře. Myslíte, že by zde pomohlo, dát jí na zadek? Na jak dlouho by to zabralo? Dokud by to nezkusila znovu?! A co potom? Dali byste jí další nebo přitvrdili? Nebo byste ji donekonečna upozorňovali? Mnozí rodiče tvrdí, že hranice nefungují a že musí své děti trestat, aby začaly poslouchat. Dovolím si tvrdit, že prostě neumí hranice stanovit a pak je dodržovat sami rodiče. Pokud dítě prosím více než 3krát, aby odtud slezlo, chybu dělám já jako rodič. U malých dětí jsou důležité maximálně 3 slovní pokyny:

Dolů. Ne ne ne na okno!

Potom k dítěti přistoupím a fyzicky ho sundám. Následně jako rodič vím, že musím odvést pozornost dítěte a zaujmout ho činností nebo ho vzít do jiné místnosti. Takto malé dítě ještě neumí kontrolovat své chování natolik, aby odolalo silnému nutkání. Kdybych po Julce křičela nebo ji udeřila, bylo by to zbytečné. Prefrontální kůra, která je zodpovědná za ovládání chování dítěte, se vyvíjí 2 dekády (do 20 let). Pokud tuto informaci o vývoji dětského mozku vím, nenechám dítě stát před oknem, ze kterého jsem ho sundala nebo nebudu od něj očekávat, aby se uklidnilo, když začne plakat poté, co jsem ho z okna sundala. Pokud dítěti dáte najevo, že to nesmí, sundáte ho dolů a pomůžete mu překonat pláč a hněv, uděláte pro něj maximum. Budujete u něj odolnost a učíte ho překonávat frustraci. Nakonec to povede k vašemu spojení.

Pokud vás téma hranice oslovily, doporučuji knihy: Aha rodičovství, Jak mluvit, když děti nechtějí poslouchat, Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly.

Rychlá fakta o trestech

1. Tresty z dlouhodobého hlediska neúčinkují. Studie za studií ukazují, že potrestané děti se pravděpodobně budou opět chovat špatně.

2. Tresty mají tendenci podněcovat spíše hněv a rozhořčení, než skutečnou lítost a touhu zachovat se v budoucnosti lépe.

3. Tresty neřeší důvod, proč se dítě chová špatně. Tresty dítěti nepomáhají naučit jej přijatelnější způsoby, jak uspokojit své potřeby. Pocit dítěte, že je špatné, se každým trestem posiluje.

4. Když je trest tvrdý, může potlačit nežádoucí chování, ale určitě dojde k vedlejším škodám. Tvrdé tresty mohou vést ke ztrátě důvěry, strachu, agresivnímu chování vůči vrstevníkům nebo mladším sourozencům, psychickým problémům.

Studie z roku 2018 potvrdila, že fyzické tresty se spojují s vyšší mírou agresivity vůči rodičům, sourozencům, vrstevníkům, spojují se s výskytem deprese, úzkosti, narušení vztahu s rodiči a dětmi, zvýšeného užívání drog a alkoholu, zpomaleného kognitivního vývoje, nižších akademických výsledků a antisociálního chování.

5. Když trestáme naše děti, modelujeme přístup ke konfliktům, který budou mezi sebou používat. Když se jim nelíbí, co někdo dělá, namísto přemýšlení o způsobu řešení problému, vymyslí způsob, jak je potrestat.

Rozdíl mezi trestem a hranicemi je ten, že u hranic se dítě samo od sebe chová žádoucím způsobem, protože jeho jednání je shodné s vnitřními hodnotami. Dítě je kongruentní (koná jak se cítí). Pokud je dítě motivováno strachem z trestu nebo snahou o jeho vyhnutí se, chová se žádoucím způsobem jen v době, kdy má nad sebou kontrolu (rodiče, učitele) a může mu hrozit trest. Dítě je inkongruentní (dítě nekoná v souladu s tím, co uvnitř cítí).

Předtím, než se budete rozhodovat, zda stanovit hranice nebo trest, zamyslete se...

Pokud se nám něco nechce udělat, kdo náš názor může změnit? Člověk, ke kterému přechovávám hněv? Se kterým nemám dobrý vztah? Člověk, ze kterého mám strach? Nebo člověk, kterého si vážím a při kterém cítím, že si váží i mě.

Čím více budeme pracovat na vztahu s dítětem, tím snáz bude dítě s námi spolupracovat. Přece i my raději uděláme něco pro člověka, se kterým máme dobrý vztah. Tak i dítě bude snáz spolupracovat s rodičem, se kterým cítí, že jejich vztah je plný lásky, úcty a důstojnosti.

Hranice se vážou na pravidla, která si v rodině stanovíte. Více o pravidlech jako i příkladech se dočtete v článku: Objevte techniky pro zvládnutí sourozeneckých konfliktů.