Jak pomoci dětem zvládat jejich emoce a chování

Zvládání emocí u dětí je pro rodiče často výzvou, zejména během období vzdoru. Jak reagovat, když dítě nechce odejít ze hřiště, ignoruje vaše volání, bije, kouše nebo křičí pro „malichernosti“? Tento článek přináší praktické tipy, jak pomocí her, empatie a rituálů předcházet konfliktům a naučit děti zvládat své pocity. Pochopením dětského světa a jeho potřeb můžete učinit z každodenních situací klidnější a radostnější chvíle.

V předchozím článku jsme si blíže popsali období vzdoru (fázi osamostatňování se) a určité techniky, které nám pomohou při spolupráci s dítětem. V tomto článku vám popíšu situace, se kterými se můžete setkat v období vzdoru a možné způsoby, jak k nim přistupovat.

Nechce odejít ze hřiště

Dítě žije přítomností: „Tady a teď“. Oznam „Jdeme domů,“ značí určitý plán do budoucnosti, který si dítě bude schopno představit až kolem 2 až 2.5 roku. Darmo dítěti v takto malém věku řekneme: „Nepláč, vyspinkáš se a přijdeme odpoledne znovu.“ Pojmem jako: „odpoledne“, „později“, „zítra“, „dnes“, „za chvíli“, dítě ještě nerozumí.

V první řadě mysleme na to, že děti nemají rády přesuny. Obléknout se a jít ven a cesta jako dítě dostat domů, umí být pořádně náročná a zdlouhavá. Avšak víme, že dítě si rádo hraje a rádo počítá. „Už musíme jít. Třikrát uklouzneme na skluzavce a dvakrát projedeme tunelem, dobře? Dokážeš do tolik napočítat?

Odchodu může napomoci i možnost dát dítěti na výběr. Dítě tak stavíme do pozice aktéra (ono má situaci pod kontrolou a ono rozhoduje):

Rodič: „Už musíme za chvíli jít. Chceš se 3x uklouznout na skluzavce nebo skákat na trampolíně, než napočítáme do 10?“

Dítě: " 3x se uklouznout."

Rodič: „Dobře, 3x uklouznout. Budeš počítat ty nebo já?“

Buďme hraví a zapojme fantazii:

Rodič: „Je čas jít. Můžeme si zahrát, kdo bude první u auta nebo pojedeme k autu couváním?“

Dítě: „Kdo bude první u auta.“

Rodič: „Připravit se, pozor, start!“

Neposlouchá, když na něj voláme

„Viki, večeře...“ (...za chvíli na to.)

„Viki!“ (... za 5 minut podrážděným tónem...)

„Viktorka ke stolu!“

Znáte to? Jakoby nás dítě ignorovalo.

Slyšet slovní rozkaz, je však složitější, než se může zdát. Nejprve dítě musí rozkaz nebo oznámení slyšet. A protože dítě žije přítomností, je často pohlceno svou prací. My dospělí dětskou hru nebereme jako robotu, nicméně právě hravá činnost je pro dítě zdroj učení a vytváření neuronových sítí. Následně si toto oznámení/rozkaz musí zapamatovat, dokud ho neprovede. V poslední řadě musí vidět souvislost mezi slovem a jednáním. A tady je podstatný rozdíl mezi chlapcem a dívkou. Zatímco u dívek se oblast zpracování jazyka vyvíjí dříve a dříve navazuje spojení s motorickou oblastí, mozek chlapců ještě není propojen, aby mohl tak rychle zpracovat oznámení a propojit jej s mobilizací daného záměru. Kvůli rozdílu ve vývoji mozku, dívky rychleji reagují na slovní požadavky. Chlapcům však můžeme pomoci očním a fyzickým kontaktům (při oslovení mu položíme ruku na rameno, popřípadě se sehneme na jeho úroveň, aby nás začal vnímat). Se staršími dětmi se můžeme dohodnout, aby nám na oznámení jednoslovně odpověděli: „Slyším.“

Bije, kouše, táhne za vlasy...

Při takovém chování je důležité si uvědomit, že malé dítě dělá všechno pokusným způsobem. Ve většině případů dítě nemá v úmyslu ubližovat a neuvědomuje si dobře souvislost mezi svým jednáním a bolestí druhého. Ono totiž dokáže vnímat věci z jiného úhlu pohledu až kolem 5 let života. To je rok, kdy se dítě začíná chovat empaticky a dokáže se vcítit do pocitů druhých a pochopit jejich bolest.

Chování jako bití a kousání se vyskytuje i tehdy, když dětem někdo překáží v jejich činnosti. Například když chce dítě vylézt na skluzavku a je před ním jiné dítě. Když chce kbelík, ale má ho někdo jiný. Nejčastěji se to objevuje u dětí, které ještě nejsou řečově zdatné, aby vyjádřily své potřeby slovy. V takových případech je dobré, aby rodič byl prostředníkem, popsal situaci a slovně vyjádřil potřeby dítěte. Tak učí své dítě zformulovat své potřeby do slov.

Toto chování se může objevovat, i když chce dítě zaujmout, aby si ho druhé dítě všimlo nebo to může být způsob, jakým dítě navazuje kontakt s druhými. I zde platí, že rodič by měl být prostředníkem.

„Zuzko, vidím, že jsi šla za Jankou. Chtěla sis s ní hrát, že? Pokud chceš někoho oslovit, zkus mu položit ruku na rameno, pozdrav ho nebo ho oslov jménem. Štípání bolí. Podívej na Zuzku, jak se tváří. Měli bychom se jí omluvit a říct jí, že jsme si chtěli s ní hrát a ne jí ublížit.“

Menší děti naopak fascinuje výraz tváře lidí, když je kousnou či uštknou. Rozšíří se jim oči, ústa otevřou dokořán a vydají přitom pro dítě legrační pazvuk. Chtějí vědět, jestli se tak lidé zatváří znovu, když se chování zopakuje. I když je to obtížné, doporučuje se, aby rodič zachoval neutrální tvář a tón hlasu.

Tyto situace můžeme brát jako příležitost naučit dítě společenským pravidlům a sociálním dovednostem. Je jen na nás, jak se k tomu postavíme. Zda to dítěti vrátíme, jestli na něj nakřičíme nebo ho budeme učit, jak si toho druhého vyslechnout a vžít se do jeho cítění.

Julka vytrhla vlasy Viktorce. Je dobré, když jako rodič utiším nejprve zraněné dítě.

Rodič: „Bolí tě to, že?“

Viki: „Ano, moc.“ Utěším starší dceru a pak jdu za mladší.

Rodič: „Vidím holčičku, která drží chomáč blonďaté vlasy a vidím Viktorku, která pláče. Co si myslíš, proč Viki pláče?“

Juli: „Nevím.“

Rodič: „Pojď, zeptáme se jí na to. Viki, chceš Julce říct, proč pláčeš?“

Viki: „Protože mi Julka vytrhla vlasy. Bolí to…“

Křičí za drobnosti

Křičí, když mu sestra vezme hračku. Křičí, když mu něco odmítneme. Zlobí se, když se mu nedaří obléct. Když neumí najít oblíbenou hračku. Když, nedokáže zavřít fix...

Nám se tyto situace zdají malicherné. Avšak dětský nevyvinutý mozek vnímá tyto situace jako velmi závažné. Při reakci, ve kterou doufal, si jeho mozek vytvořil dopamin a enkefalin (molekuly radosti). Jakmile se to nenaplnilo, hladina těchto molekul prudce klesla a spustila agresivní reakci proti nejbližším předmětům nebo lidem. Dítě tak bouchá nebo křičí jako protest. Tyto reakce volí kvůli nevyzrálosti oběhu mezi zónami radosti, agrese a těmi, které ovládají impulsy. To, že mu něco odmítneme, vezmeme, nebo něco nedostane – tedy ztráta aktivuje v mozku centrum bolesti a vyvolává prudký pokles hladiny opátových peptidů. Naším úkolem není dát dítěti všechno, jen aby nezažilo ztrátu, ale naučit dítě přežít tyto emoce, aniž by z nich mělo strach.

Dítě má v těchto situacích právo plakat. A my jako rodiče mu pomůžeme tím, že mu projevíme empatii. Uvědomme si, že dítě to skutečně bolí a jeho mozek je ve stresu. Pláč uvolňuje napětí. Pokud je dítě emocí pohlceno, pomůžeme mu tím, že ho vezmeme do náruče. Objetí uvolňují do těla oxytocin a uklidňující opiáty, které dítě v daném okamžiku potřebuje.

Dítě pláče/zlobí se, když najednou není tak, jak zvykne být!

Dítě pláče, když mu k snídani nalijete čaj do jiné sklenice. Pláče, když mu oblékáte ponožky před kalhotami. Pláče, když nestiskne ono knoflík na výtahu. Pláče, když nezasvítí světlo ono, ale vy. Pláče, když jdete do školky jinou cestou. Když si sednete v autě najednou na jinou sedačku.

Je to tím, že dítě se soustředí na postup a my rodiče na obsah činnosti. Přibližně ve dvou letech se u dítěte objevuje myšlenková představa. Dítě ve své hlavě vidí obrazy. A najednou se vnějšek musí podobat představě, jinak dítě vyhodnocuje situaci jako chaos. A toto je období, kdy každá věc a každá osoba má své místo a to všechno má svůj systém.

Pokud je dítě jazykově zdatné, umí říct, co se mu nelíbí. Ale některé děti ve 2 letech ještě neumí vyjádřit svou potřebu a tak se projeví křikem, hněvem či pláčem. Když je jeho rituál narušen (jeho vnější svět není v souladu s jeho vnitřním světem), jeho mozek zaplaví hormony úzkosti. Proto jsou pro malé děti důležité rituály. Rituál dává dítěti pocit jistoty, bezpečí, dává mu pocit kontroly. Často tyto dětské rituály rodič vnímá jako podivné požadavky nebo rozmary. Avšak tím, že budeme opakovat určité rituály, vyvarujeme se řady konfliktů. Pro 2-ročáka jsou rituály tak důležité, že je stačí ohlásit a on je s radostí provede a ochotně vám je připomene.

Namísto: „Jdeme už spát.“

Zkusme toto: „Pohádečka, modlitbička, pusinička a písnička.“ (Spánkový rituál).

Místo: „Jdeme už domů.“

Zkusme toto: „3x uklouzneme na houpačce a pak dáme skluzavce papa a pošleme pusu houpačce a trampolíně“ (Hřišní rituál).

V tomto článku jsme se dozvěděli, že dítě nemá rádo přesuny (odchod ze hřiště), ale hrovými metodami z toho můžeme udělat zábavu. Dozvěděli jsme se, že dítě žije přítomností a bývá pohlceno činnostmi a to je častý důvod, proč nereaguje na slovní požadavky, častěji se to týká chlapců. Přečetli jsme si o tom, že nejčastějším důvodem, proč dítě bije, kouše, štípe je nedostatečně rozvinutý řečový projev. Dozvěděli jsme se, že naším rodičovským úkolem není dát dítěti všechno, jen aby nezažilo ztrátu, ale naučit dítě přežít tyto emoce, aniž by z nich mělo strach.

Nezapomínejme na to, že dítě skutečně bolí jeho ztráta, ale projevením empatie mu pomůžeme zvládnout tento těžký stav. Mysleme také na to, jak jsou rituály pro dítě důležité (sled opakujících se činností), které poskytují dítěti bezpečí a kontrolu nad světem. Když dítěti lépe porozumíme a naučíme se s ním správně komunikovat, den bude klidnější a náš hněv v mnoha situacích vystřídá soucit a empatie.